Vybrali SME

pošli na vybrali.sme.sk

nedeľa, 26. októbra 2014

Prejav Putina z roku 2013 na Valdajskom klube

Valdajská reč Putina:

Dobrý deň, milí priatelia ! Dámy a páni!

Dúfam, že miesto a čas pre vaše rokovania a pre naše stretnutia sú dobre zvolené – je to centrum Ruska, nie zemepisné, ale duchovné, je jednou z kolísok našej štátnosti. Naši vynikajúci vedci – historici vedia a písali vo svojich výskumoch, že práve tu sa zrodili prvky ruskej štátnosti, čím mali na mysli, že veľké rieky, Volchov a Neva, boli prírodnými prostriedkami komunikácie, prirodzenými pre tú dobu. A tu sa postupne začala rodiť ruská štátnosť. V tomto roku sa tu zhromaždil bezprecedentný počet účastníkov – viac ako 200 ruských a zahraničných politikov, verejných, duchovných vodcov, filozofov, umelcov, ľudí s veľmi odlišnými, a niekedy aj protichodnými a veľmi originálnymi názormi. Už ste tu diskutovali niekoľko dní. Budem sa snažiť vás príliš neunavovať. Ale napriek tomu si dovolím vyjadriť svoje názory k témam, ktorých ste sa počas týchto rokovaní nejakým spôsobom dotýkali. Nejde len o analýzu ruskej historickej, kultúrnej a štátnej skúsenosti. Predovšetkým mám na mysli všeobecnú diskusiu, rozhovor o budúcnosti, o stratégii a hodnotách, o hodnotovom základe vývoja našej krajiny, o tom, ako globálne procesy budú ovplyvňovať našu národnú identitu, o tom akým chceme vidieť svet v dvadsiatom prvom storočí, čo môže priniesť do tohto sveta, spolu s našimi partnermi, naša krajina – Rusko. Dnes, s nutnosťou hľadania novej stratégie a zachovania svojej identity v radikálne sa meniacom svete, svete, ktorý sa stal viac otvoreným, transparentným a vzájomne prepojeným, v tej či onej podobe sa stretávajú prakticky všetky krajiny, všetky národy: ako Ruské, tak Európske, Číňania a Američania, a spoločnosti takmer vo všetkých krajinách sveta. A my, samozrejme, tiež tu na Valdaj, sa snažíme lepšie pochopiť, ako sa tej výzve pokúšajú čeliť naši partneri, hoci sa tu stretávame hlavne s odborníkmi na Rusko. Ale my vychádzame z toho, že naši vážení hostia vyjadrujú svoj, názor na vzájomnú interakciu, vzťah medzi Ruskom a krajinami, ktoré zastupujú. Pre Rusov, pre Rusko znejú otázky “Kto sme ?”, “Kým chceme byť ?” v našej spoločnosti stále hlasnejšie. Ustúpili sme od sovietskej ideológie, už nie je možné ju vrátiť. Zástancovia fundamentálneho konzervativizmu, ktorí sa vzhliadal k Rusku pred rokom 1917, ako sa zdá, sú rovnako ďaleko od reality ako zástancovia západného ultraliberalizmu. Je zrejmé, že náš pokrok nie je možný bez duchovného, kultúrneho a národného sebaurčenia, inak nebudeme môcť odolávať vnútorným a vonkajším výzvam, nemôžeme uspieť v globálnej konkurencii. A dnes vidíme nové kolo tejto konkurencie.Hlavnými smermi dnešnej konkurencie sú ekonomicko – technologické a ideologicko-informačné. Vyhrocujú sa tiež vojenskopolitické problémy a vojenskopolitické situácie. Svet sa stáva tvrdším, miestami je odmietané nielen medzinárodné právo, ale dokonca aj základná slušnosť. Je treba byť silným vo vojenskej, technologickej, ekonomickej oblasti, ale hlavnou vecou, ktorá bude rozhodovať o úspechu, je kvalita ľudí, kvalita spoločnosti, duchovnej a mravnej. Veď nakoniec, ako ekonomický rast a prosperita, tak aj geopolitický vplyv sú odvodené od stavu samotnej spoločnosti, od toho, ako občania tej či onej krajiny cítia svoju jednotu, nakoľko sú zakorenení vo svojej histórii, v hodnotách a tradíciách, nakoľko ich spájajú spoločné ciele a zodpovednosť. V tomto zmysle je pre Rusko otázka získania a upevnenia národnej identity naozaj zásadna vec. Medzitým Rusko dnes zažíva nielen objektívny tlak globalizácie na svoju národnú identitu, ale aj dôsledky národných katastrof dvadsiateho storočia, kedy sme dvakrát zažili rozpad našej štátnosti. Výsledkom bol zničujúci úder do kultúrneho a duchovného kódu národa, stretli sme sa s porušením tradícií a jednoty histórie, demoralizácia spoločnosti, deficitom dôvery a zodpovednosti. To má korene v mnohých naliehavých problémoch, ktorým čelíme. Veď otázka zodpovednosti nad sebou samým, spoločnosťou a zákonom je jednou zo základných, a to nielen v práve, ale aj v každodennom živote. Po roku 1991 vznikol dojem, že nová národná ideológia, ideológie rozvoja, sa narodí sama od seba. Štát, moc, intelektuálna a politická trieda sa takmer vyradili z tejto práce, tým skôr, že stará oficiálna ideológia po sebe zanechala nepríjemný pocit. A práve preto sa všetci báli aj len dotýkať sa tejto témy. Okrem toho, absencia národnej idey na základe národnej identity bola výhodná kvazikoloniálna časti elity, ktorá dávala prednosť krádežiam a vývozu kapitálu pred spojením svojej budúcnosti sa krajín, kde tie peniaze získala. Prax ukázala, že nová národná idea sa nerodí a nevyvíja podľa trhových pravidiel. Dištancovanie štátu a spoločností od tohto problému neprináša výsledky, rovnako ako mechanické kopírovanie cudzích skúseností. Takéto hrubé výpožičky, rovnako ako vonkajšie pokusy civilizovať Rusko, neboli prijaté prevažnou väčšinou nášho národa, pretože túžba po nezávislosti, duchovnej, ideologickej a vonkajšej suverenite je neoddeliteľnou súčasťou nášho národného charakteru. Mimochodom, tento prístup nefunguje aj v mnohých ďalších krajinách. Preč sú tie časy, kedy hotový model usporiadania sociálneho zriadenia mohol byť nainštalovaný v inom štáte ako počítačový program. Tiež chápeme, že identita, národná idea nemôže byť vnútená zhora, nemôže byť vybudovaná na základe ideologického monopolu. Takáto konštrukcia je veľmi nestabilná a zraniteľná, vieme to z vlastnej skúsenosti, že v modernom svete nemá žiadnu budúcnosť. Je potrebná historická tvorivosť, syntéza najlepších národných skúseností a ideí, pochopenie našich kultúrnych, duchovných, politických tradícií z rôznych uhlov pohľadu, s tým, že to nie je čosi stuhnuté, dopredu dané, ale že to je živý organizmus. Až potom bude naša identita založená na pevných základoch a bude nasmerovaná do budúcnosti, nie do minulosti. To je hlavný argument v prospech toho, aby otázka ideológie rozvoja bola nutne prejednávaná medzi ľuďmi, ktorí majú rôzne pohľady a rôzne názory na to, ako a čo robiť, pokiaľ ide o riešenie niektorých problémov. Nám všetkým: tzv neo – slovanofilom a neo – západofilom, štátnikom a tzv liberálom – celej spoločnosti bude potrebné pracovať na formovaní spoločných rozvojových cieľov. Je potrebné sa zbaviť zvyku počuť iba ideologických prívržencov a hneď z kraja s hnevom a dokonca aj nenávisťou odmietať akýkoľvek iný názor. Nemožno kopať do budúcnosťou krajiny ako do futbalovej lopty, ponoriť sa do nespútaného nihilizmu, spotreby, kritiky čohokoľvek, alebo do ponurého pesimizmu. Liberáli sa musia naučiť hovoriť so zástupcami ľavicových názorov, a naopak nacionalisti by si mali uvedomiť, že Rusko sa formovalo práve ako mnohonárodný a multi – náboženský štát, z prvých svojich krokov, a spochybňovaním nášho multietnického pôvodu, zneužívaním tém ruského, tatárskeho, kaukazského, sibírskeho a nejakého ďalšieho nacionalizmu a separatizmu, nastupujeme cestu skazy svojho genetického kódu. V skutočnosti, začíname ničiť sami seba. Zvrchovanosť, nezávislosť a územná celistvosť Ruska sú bezpodmienečné. Sú to ” červené línie “, ktoré nesmie nikto prekročiť. Pri všetkej pluralite našich názorov, diskusie o identite, o národnej budúcnosti nie je možná bez vlastenectva jej účastníkov. Vlastenectvo, samozrejme, v najčistejšom slova zmysle tohto slova. Príliš často v histórii krajiny namiesto opozícii vláde, sme konfrontovaní s opozíciou samotnému Rusku. Už som to pripomínal. Puškin o tom tiež hovoril. Vieme, ako to končilo – demoláciou štátu ako takého. U nás prakticky neexistuje žiadna rodina, ktorá by sa vyhla nešťastím minulého storočia. Otázky hodnotenia určitých historických udalostí ešte dnes rozdeľujú našu krajinu a spoločnosť. Musíme tieto rany zahojiť, obnoviť celistvosť historického tkaniva. Nemôžeme klamať seba samého, vyškrtnúť nevzhľadné alebo ideologicky nevhodné stránky, prerušiť spojenie generácií, ísť do extrémov pri vytváraní alebo zavrhovaní idolov. Je na čase prestať si všímať z histórie iba zlého, nadávať si viac, než to robí ktokoľvek z našich nepriateľov. Kritika je nutná. Ale bez sebaúcty, bez lásky k Vlasti táto kritika je ponižujúca a neproduktívna.Mali by sme byť hrdí na svoju históriu, a máme na čo byť hrdí. Celá naša história bez výnimiek by sa mala stať súčasťou ruskej identity. Bez priznania tohto faktu nie je možná vzájomná dôvera a pohyb spoločnosti dopredu.

Ďalšia vážna výzva pre identitu Ruska je spojená s udalosťami, ktoré prebiehajú vo svete.

Sú tu vonkajšie politické a morálne aspekty. Vidíme, ako väčšina euroatlantických krajín fakticky ide cestou odmietania svojich koreňov, vrátane kresťanských hodnôt, ktoré tvoria základ západnej civilizácie. Popierajú sa morálne zásady a akákoľvek tradičná identita: národné, kultúrne, náboženské, alebo dokonca pohlavné. Vykonáva sa politika, ktorá radí na rovnakú úroveň veľkú mnohodetnú rodinu a partnerstvo osôb rovnakého pohlavia, vieru v Boha a vieru v Satana. Výstrelky politickej korektnosti idú tak ďaleko, že už sa vážne hovorí o registrácii strán, ktorých cieľom je podpora pedofílie. Ľudia v mnohých európskych krajinách sa boja alebo hanbia hovoriť o svojej náboženskej príslušnosti. Rušia sa a premenovávajú sviatky, aby hanblivo schovali podstatu týchto sviatkov – ich morálny základ. A tento model sa agresívne snažia vnútiť celému svetu. Som presvedčený, že to je priama cesta k degradácii a primitivizmu, k hlbokej demografickej a morálnej krízy. Čo iné by mohlo byť väčším svedectvom o morálnej kríze ľudskej spoločnosti, ako strata schopnosti sebereprodukcie. Dnes takmer všetky vyspelé krajiny už nie sú schopné sa reprodukovať, dokonca s pomocou migrácie. Bez hodnôt založených v kresťanstve a iných svetových náboženstiev, bez štandardov morálky, ktoré sa formovali tisíce rokov, ľudia nevyhnutne stratia svoju ľudskú dôstojnosť. My považujeme za prirodzené a správne obhajovať tieto hodnoty. Je potrebné rešpektovať právo akejkoľvek menšiny na odlišnosť, ale aj práva väčšiny by nemali byť spochybňované. Zároveň vidíme pokusy nejakým spôsobom oživiť zjednodušený model unipolárneho sveta, zničiť inštitút medzinárodného práva a národnej suverenity. Taký unipolárny, zjednodušený svet nepotrebuje suverénny štát, potrebuje vazalov. V historickom zmysle, je to odmietnutie svojej tváre, odmietnutie rozmanitosti sveta daného Bohom a prírodou. Rusko je s tými, ktorí sa domnievajú, že kľúčové rozhodnutia by mali byť spracované na kolektívnom základe, nie podľa uváženia a v záujme jednotlivých krajín alebo skupín štátov, že by malo pôsobiť medzinárodné právo, nie právo silnejšieho, nie pästné právo, že žiadna krajina, žiadny národ nie je výnimočný, ale každý je jedinečný, samozrejme svojbytný, a má rovnaké práva, vrátane práva samostatne si zvoliť cestu vlastného rozvoja. Toto je náš koncepčný pohľad, ktorý vychádza z nášho vlastného historického osudu, z úlohy Ruska vo svetovej politike. Naša súčasná pozícia má hlboké historické korene. Samotné Rusko sa vyvíjalo na základe rozmanitosti, harmónie a rovnováhy, a túto rovnováhu prinášalo do sveta. Chcem vám pripomenúť, že Viedenský kongres v roku 1815, a dohody v Jalte z roku 1945, ktoré boli prijaté s veľmi aktívnou účasťou Ruska, zabezpečili dlhodobý mier. Sila Ruska, sila víťaza v týchto kľúčových okamihoch sa prejavila v šľachetnosti a spravodlivosti. A nezabúdajme na Versailles, uzavretý bez účasti Ruska. Mnohí odborníci, a ja s nimi úplne súhlasím, veria, že práve vo Versailles boli založené korene budúcej svetovej vojny. Pretože Versaillská zmluva bola nespravodlivá k nemeckému ľudu a uložila na neho také obmedzenia, s ktorými sa pri normálnom fungovaní nemohol vyrovnať, na stáročia dopredu.Chcem vás upozorniť ešte na jeden základný aspekt. V Európe a v mnohých ďalších krajinách je tzv. multikulturismus, ktorý je cudzorodým prvkom umelo presadzovaným zhora, teraz spochybňovaný, čo je pochopiteľné. Pretože v jeho osnove ležia svojho druhu úroky za koloniálnu minulosť. Nie náhodou dnes politici a verejní činitelia v samotnej Európe stále častejšie hovoria o zlyhaní multikulturismu, o tom, že nie sú schopní zabezpečiť integráciu odlišných jazykových a kultúrnych elementov do spoločnosti. V Rusku, na ktoré sa vo svojej dobe snažili dať nálepku “väzenie národov”, za celé stáročia nezmizol jediný, dokonca aj najmenší národ. Všetky si zachovali nielen svojou vnútornú autonómiu a kultúrnu identitu, ale zároveň aj svoj historický priestor. Viete, so záujmom som sa dozvedel, že v sovietskych časoch mal takmer každý malý národ svoju tlač, podporovali sa jazyky, podporovala sa národná literatúra. Mimochodom, veľa z vecí, ktoré sa robili v tejto oblasti predtým, musíme vrátiť a poučiť sa z toho. V tomto prípade máme jedinečnú skúsenosť vzájomného vplyvu, vzájomného obohacovania, a vzájomného rešpektovania kultúr. Táto politická kultúra a politická etika žije v našom historickej vedomí v našom duchu, v našom historickom kóde. Na tomto sa prirodzeným spôsobom tisíc rokov budovala naša štátnosť. Rusko – ako sa obrazne vyjadril filozof Konstantin LEONTIEV – sa vždy vyvíjalo ako “kvitnúca zložitosť”, ako štát-civilizácia, spevnený ruským ľudom, ruským jazykom, ruskou kultúrou, Ruskou pravoslávnou cirkvou a ďalšími tradičnými religiami Ruska. Práve z modelu štátu-civilizácie vychádzajú zvláštnosťi nášho štátneho zriadenia, ktoré sa vždy snažili pružne prispôsobovať národným, náboženským špecifikám rôznych oblastí, a zabezpečovať rozmanitosť v jednote. Kresťanstvo, islam, budhizmus, judaizmus a iné náboženstvá sú neoddeliteľnou súčasťou identity a historického dedičstva Ruska v súčasnom živote jeho občanov. Hlavnou úlohou štátu, zakotvenom v ústave je zabezpečenie rovnakých práv pre predstaviteľov tradičných náboženstiev a ateistov, právo na slobodu svedomia pre všetkých občanov.Avšak, identifikácia výhradne podľa etnického pôvodu a náboženstva v najväčšom štáte s multietnickým zložením obyvateľstva, je samozrejme nemožné. Práve formovanie občianskej identity založenej na spoločných hodnotách, vlasteneckom povedomí, občianskej zodpovednosti a solidarity, úcty k právu, účasti na osude vlasti bez straty kontaktu so svojimi etnickými, náboženskými koreňmi je nevyhnutnou podmienkou pre zachovanie jednoty krajiny. Ako politicky a ideologicky, koncepčne bude sformovaná ideológia národného rozvoja je otázkou mnohých diskusií, aj s vašou účasťou, vážení kolegovia. Ale som hlboko presvedčený, že v srdci našej filozofie musí byť rozvoj človeka, rozvoj morálny, intelektuálny a fyzický. Ešte na začiatku 90. rokov Solženicyn hovoril o tom, že zachovanie národa po najhoršom dvadsiatom storočí by malo byť hlavným národným cieľom. Dnes si musíme priznať, že sa nám nepodarilo úplne zvrátiť negatívne demografické trendy, sme len na krok ustúpili od nebezpečnej čiary, ktorá by znamenala stratu národného potenciálu.Bohužiaľ, v histórii našej krajiny bola hodnota jednotlivého ľudského života často nízka. Príliš často boli ľudia len prostriedkom, nie cieľom a poslaním rozvoja. Nemáme už nielen právo, ale ani možnosti pre to, aby sme mohli hodiť do pece rozvoja milióny ľudí. Je treba chrániť každého. Práve vzdelaní, kreatívni, fyzicky aj duchovne zdraví ľudia, a nie prírodné zdroje alebo jadrové zbrane, budú hlavnou silou Ruska v tomto a nasledujúcich storočiach.Úloha vzdelania je tým dôležitejšia, že pre vzdelanie jednotlivca a vlastenca musíme obnoviť úlohu veľké ruskej kultúry a literatúry. Mali by byť základom pre sebaurčenie občanov, ktorý je zdrojom identity a základom pre pochopenie národnej idei. Tu veľa záleží na učiteľskom a pedagogickom spoločenstve, ktoré bolo a zostáva najdôležitejším strážcom národných hodnôt, myšlienok a postojov. Toto spoločenstvo hovorí rovnakým jazykom – jazykom vedy, vedomostí a vzdelania. A to na obrovskom teritóriu – od Kaliningradu až do Vladivostoku. A už len tým, toto spoločenstvo, mám na mysli učiteľské pedagogické spoločenstvo ako celok, v najširšom slova zmysle, spevňuje našu krajinu. A podpora tohto spoločenstva je jedným z najdôležitejších krokov na ceste k silnému a prosperujúcemu Rusku.Ešte raz podotknem, že ak nesústredíme naše úsilie na vzdelávanie a zdravie ľudí, na formovanie vzájomnej zodpovednosti moci a každého občana, a nakoniec, na obnovenie dôvery v spoločnosť, prehráme v historickej súťaži. Občania Ruska by sa mali cítiť ako zodpovední hospodári a páni svojej krajiny, svojho regiónu, svojej vlasti, svojho majetku a svojich životov. Občanom je ten, kto je schopný samostatne riadiť vlastné záležitosti a slobodne spolupracovať so seberovnými. Najlepšou školou občianstva sú miestne samosprávy a občianske organizácie, založené z vlastnej iniciatívy. Samozrejme, v tomto prípade mám na mysli mimovládne organizácie. Mimochodom, jednou z najlepších ruských politických tradícií je zemská tradícia, ktorá tiež bola postavená na princípoch samosprávy. Iba z účinného mechanizmu samosprávy môže vyrásť skutočná občianska spoločnosť a skutočná národno orientovaná elita vrátane, samozrejme, aj opozícia s vlastnou ideológiou, hodnotami a mierou pre dobré a zlé, s vlastnými a nie určovanými z médií, nieto zo zahraničia. Štát je pripravený a bude veriť iniciatívnym a samosprávnym štruktúram, ale musíme vedieť, komu dôverujeme. A toto je úplne normálna medzinárodná prax a práve preto sme prijali novú legislatívu, ktorá zvýši transparentnosť mimovládnych organizácií.Ak hovoríme o prípadných reformách, je dôležité nezabúdať, že naša krajina nie je len Moskva a Petrohrad. Pri rozvoji ruského federalizmu sa musíme spoliehať na svoje vlastné historické skúsenosti, použiť flexibilné a rozmanité modely. Do konštrukcie ruského federalizmu je založený veľmi veľký potenciál. Musíme sa naučiť ho múdro využívať, a nezabúdať na to hlavné: rozvoj regiónov a ich samostatnosti, musíme pracovať na vytváraní rovnakých príležitostí pre všetkých občanov krajiny, bez ohľadu na miesto jej bydliska, na odstránenie nerovnováhy v ekonomickom a sociálnom rozvoji regiónov Ruska, čo znamená na posilnenie jednoty krajiny. Samozrejme, je to veľmi náročná úloha, pretože tieto oblasti sa vyvíjali po celé desaťročia, ak nie stáročia, nerovnomerne.

Chcel by som sa dotknúť jednej témy.

Dvadsiate prvé storočie sľubuje, že bude storočím veľkých zmien, érou formovania geopolitických kontinentov, finančne – ekonomických, kultúrnych, civilizačných, a vojensko – politických. A preto našou absolútnou prioritou je tesná integrácia so susedmi. Budúca Eurázijská hospodárska únia, o ktorej sme hovorili v poslednej dobe, nie je len súborom vzájomne výhodných dohôd.Euroázijská únia je projekt zachovania identity národov, historického eurázijského priestoru v novom storočí a novom svete. Euroázijská integrácia je šancou pre krajiny bývalého Sovietskeho zväzu stať sa nezávislým centrom celosvetového vývoja a nie perifériou pre Európu alebo pre Áziu. Chcem zdôrazniť, že euroázijská integrácia bude tiež budovaná na princípe rozmanitosti. To je združenie, v ktorom každý si zachová svoju tvár, svoju identitu a politickú subjektivitu. Spolu s našimi partnermi budeme dôsledne, krok za krokom realizovať tento projekt. A dúfame, že bude naším spoločným príspevkom k zachovaniu rozmanitosti a udržateľnosti globálneho rozvoja.

Vážené kolegyne a kolegovia !

Doba po roku 1991 je nazývaná postsovietskou fázou. Prežili sme ju, prekonali toto dramatické obdobie. Rusko, ako už sa to stalo v histórii mnohokrát, prešlo cez utrpenie, ťažké skúšky, a vracia sa späť k sebe, do svojej vlastnej histórie.Upevnili sme svoju národnú identitu, posilnili svoje korene, napriek tomu zostali otvorení a vnímavý k najlepším myšlienkam a praktikám Východu i Západu, my musíme a my pôjdeme dopredu.
Veľmi vám ďakujem za vašu pozornosť.

nedeľa, 5. októbra 2014

Jak se česky řekne "Spin doctor"

V politice existuje jedna zajímavá profese. Její anglický název je "spin doctor", v češtině zatím pro ní, pokud vím, nemáme výraz. Definice podle známého amerického slovníku (Merriam-Webster's Collegiate Dictionary) je "a person responsible for ensuring that others interpret an event from a particular point of view", volně česky přeloženo "osoba jejíž úkolem je zajistit, aby událost byla veřejností vykládána z určitého žádaného úhlu pohledu". Ve skutečnosti jde o jakousi kombinaci krizového manažéra a mediálního manipulátora.

"Spin doctor" málokdy vystupuje v přímém spojení s politikem, většinou jde o politického konsultanta anebo komentátora, který je sympatisantem jeho směru, dostatečně nezávislý, tedy "daleko", aby budil důvěru, dostatečně blízko, aby mohl podat bližší "důvěrné" informace, na které tisk rád reaguje, které jdou někdy hodně daleko za oficiální komuniké vydavané tiskovým mluvčím, a které mohou někdy dokonce vypadat zcela v protikladu k oficiálnímu zdroji informací. Nevyhýbá se ani kontroverzním tématům, naopak, právě v nich je jeho činnost centrální. Proto je častým hostem televizních diskusí a panelů, kterých se tiskový mluvčí zpravidla neúčastňuje, jsou vyhrazeny "nezávislým" nebo neoficiálním komentátorům. Proto jsou jeho polem působnosti media obecně, jen zřídka je spojován s jedněmi novinami nebo jednou televizní stanicí.

Pravděpodobně nejznámějším a nejúspěšnějším "spin doctorem" americké politické scény je James Carville. Není spin doctorem z povolání, to je ostatně málo kdo, je politickým konsultantem mnoha amerických demokratických politiků, mezi nimiž je nejžádanějším manažérem jejich volebních kampaní. Jeho nejznámějším klientem je bývalý president Bill Clinton. Jeho působnost ovšem není omezena jen na USA, mezi jeho klienty jsou například britský ministerský předseda Tony Blair, Federální Liberální Strana Kanady a její ministerský předseda Jean Chretien, bývalý řecký ministerský předseda Constantine Mitsotakis a jeho Nová Demokratická Strana, a Carville vedl úspěšnou volební kampaň bývalého izraelského ministerského předsedy Ehuda Baraka. Jiným světově známým klientem Carvillovy firmy , GCC/NOP je bývalý jihoafrický president Nelson Mandela. Není zde místo uvést všechny jeho prezidentské a premiérské klienty v Jižní Americe, snad se jen zmíním o presidentu Brazilie Fernandu Enrique Cardosovi.

Carvillova řada vítězných tažení začala v roce 1986, kdy vedl překvapivě úspěšnou kampaň guvenérského kandidáta Roberta Caseyho. Casey prohrál ve třech předcházejících pokusech o křeslo guvernéra Pennsylvanie, a byl předmětem novinářského humoru, jako věčný "looser". Následující rok Carville dovedl k vítězství stejně "beznadějného" kandidáta o úřad guvernéra Kentucky. Wallace Wilkinson, téměř neznámý politik, který měl v průzkumech na začátku své kampaně 1% hlasů dokázal ve volbách pod Carvillovým vedením přesvědčivě zvítězit.

Následovala řada vítězství v guvernátorských a senátních volbách. Klíčovým vítězstvím byla kampaň Pennsylvánského senátora Harrise Wofforda, který porazil populárního bývalého Generálního Prokurátoa USA, Richarda Thornburgha. V kampani měl Thornburgh náskok 40% hlasů, a měl osobní podporu presidenta Gorge Bushe staršího, který v té době měl důvěru 91% američanů, bylo to v době těsně po vítězné válce v Zálivu. Tímto neočekávaným a šokujícím vítězstvím Carville dokázal, že i nejpopulárnější politik je "zranitelný", a následující rok presidenta Bushe porazil nejznámější Carvillův klient, William Jefferson Clinton.

Největšího úspěchu James Carville ale nedosáhl jako volební manager. Sám řekl, že si nejvíce cení své úlohy v zabránění odsouzení a odvolání Billa Clintona z funkce presidenta USA v aféře Moniky Lewinské. Již to že tento případ je světově známým právě pod tímto jménem je podstatě jeho vítězstvím.

Carville se zhostil úlohy "spin doctora", a to tak úspěšně, že velká část američanů a velká většina evropanů dodnes pokládá tuto aféru za relativně malý sexuální prohřešek populárního amerického presidenta, a téměř nikdo už dnes neví, co bylo ve skutečnosti předmětem obžaloby.

Ožaloba presidenta je samozřejmě už svou povahou věc velmi politická. President USA je proti negativním efektům politizace případného obvinění a obžaloby chráněn imunitou svého úřadu a článkem 1 a 2 ústavy, která specifikuje typy obvinění a proces obžaloby (impeachment) a soudního řízení, které jedině můžou vést k odvolání presidenta Spojených států, soudců federálních soudů a jiných ústavních činitelů.

President USA může být v době kdy zastává svou funkci obviněn z pouze z Ústavou definovaných trestných činů: zrady, braní úplatků, a jiných závažných zločinů a přestupků (treason, bribery, or other high crimes and misdemeanors). Pro jeho odvolání jsou nutné tři ústavní kroky, vyšetření případu Sněmovnou representantů nebo její komisí, "impeachment", žaloba, kterou může vznést jen Sněmovna Representantů, ke které je třeba nadpoloviční většiny hlasů Sněmovny a následný soud, jehož tribunálem se stává pod řízením přesedy Nejvyššího soudu USA Senát, a kde je pro odvolání třeba dvou třetin hlasů všech senátorů. V historii USA byly tři případy stávajících presidentů, proti kterým bylo řízení zahájeno, byly to případy presidenta Andrew Johnsona v roce 1868, který v soudu Senátem vyhrál o jeden hlas, Richada Nixona v roce 1974, který resignoval ze svého úřadu před tím, než Sněmovna hlasovala o jeho obžalobě, a William Clinton, jehož případ je v živé, i když, a to z nemalé části díky úsilí Jamese Carvilla a jeho kolegů, značně skreslené, paměti.

Případ Pauly Jonesové


Případ začal r. 1994, kdy do té doby neznámá zaměstnankyně Arkansaské Komise pro rozvoj průmyslu, vládní agentury Státu Arkansas, podala civilní (občanskou) žalobu na bývalého guvernéra Arkansasu, a v době podání žaloby presidenta USA Williama Clintona. Obsahem žaloby byl incident, který se odehrál v době Clintonova působení v posici guvernéra státu Arkansas. Podle žaloby se Paula Jones 8. května 1991 účastnila konference o kvalitním managementu, jejímž hostem a úvodním řečníkem byl guvernér Clinton. Pracovala jako recepční konference, pořádané v hotelu Excelsior v hlavním městě Arkansasu, Little Rock . K jejímu stolu v recepční místnosti se dostavil příslušník Arkansaské Státní Policie přidělený k osobní ochraně guvernéra Clintona, Danny Ferguson, a sdělil Paule Jonesové že guvernér jí žádá, aby dostavila do jeho hotelového pokoje. Následovala krátká konverzace, mezi Paulou Jones, její kolegyní Pamelou Blackardovou a Clintonovým osobním strážcem, jejímž tématem bylo, co asi guvernér může chtít od prosté pracovnice sekretariátu konference. Paula Jones vyjádřila překvapení a považovala setkání s guvernérem za poctu. "To nic není, to děláme pro guvernéra pořád", řekl před oběma ženami Clintonův osobní strážce.

V Clintonově hotelovém pokoji pak došlo k incidentu, který Paulu Jones překvapil a šokoval. Po krátké konverzaci "o ničem" se Clinton začal Pauly dotýkat, pokusil se jí objímat a nakonec, a nakonec údajně došlo k tomu, co zákon nazývá "sexual assault", česky sexuální napadení, otevřený pokus přimět Paulu Jones k pohlavnímu styku.

Podle výpovědi Pauly Jones bylo důvodem pro její žalobu to, že se její jméno objevilo v článku novináře Davida Brocka v časopise "American Spectator", který popisoval Clintonovy skandály, a jí označil za jednu z mnoha Clintonových milenek. Další v zápětí následující článek jí označoval za "couru z trailer parku". Podle ní a jejích právníků bylo důvodem pozdní želoby po tříletém mlčení očištění jejího jména a její pověsti. President Clinton byl obžalován z "sexuálního harassmentu".

Právníci Pauly Jones se opírali o svědectví Pauly Jones, její přítelkyně Blackardové, osobních strážců guvernéra Clintona Danny Fergusona a Rogera Perryho a svědectví a množství affidavitů a depozic (prohlášení adresovaných soudu a majících platnost svědecké výpovědi pod přísahou) mnoha dalších žen, které svědčily o tom, že byly obětmi sexuálního harrasmentu guvernéra a později presidenta Clintona. Právníci hledali důkazy a výpovědi o Clintonově zvláštním vztahu k ženám, zejména jemu podřízeným, proto, že vzhledem k nepřímým důkazům které jsou v takovýchto případech obvyklé, chtěli dokázat, že podobné jednání nebylo pro Clintona ničím neobvyklým.

Případ Whitewater


Nezávisle na případu Clintonova údajného sexuálního harassmentu vznikl a pracoval úřad Zvláštního žalobce, který je v USA institucí k vyšetřování porušování zákona ústavními činiteli včetně presidenta. Zvláštní žalobce je jmenován od případu k případu, a v tomto případě vznikl proto, aby vyšetřoval tzv. Whitewater aféru, ve které bylo důvodné podezření, že President a paní Clintonová byli účastníky nezákonných transakcí s realitami které prováděla firma Whitewater Development Corp. v Arkansasu, ve které oba Clintonovi byli partnery. Firma byla financována za podezřelých okolností bankou Madison Guaranty Savings and Loan, jejímiž většinovými vlastníky byli přátelé manželů Clintonových, James and Susan McDougellovi, která byla jedním z hlavních finančních podporovatelů Clintonových guvernérských a presidentských kampaní, která Clintonovým poskytla několik neuvěřitelně výhodných osobních půjček, a která zbankrotovala způsobem, který silně připomíná u nás známé případy vytunelování.

V roce 1996 byli v souvislosti s touto aférou a podezřelým bankrotem banky, odsouzeni za podvody k vězenským trestům partneři manželů Clintonových ve firmě Whitewater Development, Clintonův privátní a politický přítel a nástupce ve funkci guvernéra Arkansasu Jim Guy Tucker a již známí Clintonovi bankéři a přátelé James a Susan McDougallovi. Odsouzen k vězeňskému trestu za křivou přísahu byl i svědek v případu a Clintonův blízký přítel, bývalý soudce městského soudu v Little Rock, David Hale. Další Clintonův přítel a partner ve Whitewater Development, Vincent Foster, který po Clintonově zvolení presidentem s ním přešel do Bílého domu jako právní poradce, a který měl, jako jednu ze svých povinností, na starosti správu osobních písemností Williama a Hillary Clintonových, spáchal během vyšetřování aféry za dodnes nevysvětlených okolností 20. června 1993 sebevraždu. Během dopoledne rozepsal několik úředních dokumentů, a domluvil si několik schůzek na pozdější dobu. Krátce po poledni řekl své sekretářce, Deboře Gornhamové, že bude hned zpátky a vyšel z kanceláře. To bylo naposled, kdy byl spatřen živý. Přesto, že Bílý dům je jedním z nejostřeji střežených míst na světě, vede se přísná písemná evidence všech příchodů a odchodů, a všechny příchody a odchody jsou monitorovány televizí, neexistuje ani písemný, ani televizní záznam jeho odchodu z Bílého domu. Několik hodin poté bylo jeho mrtvé tělo nalezeno v parku ve Fort Marcy, předměstí Washingtonu. Podle svědectví zaměstnanců Bílého domu a jeho rodiny a osobních přátel, se několik týdnů před smrtí zmiňoval o tom, že chce resignovat na svou posici a z Bílého domu odejít.

Kromě své osobní propojenosti na případ Whitewater a na události v Bílém domě po začátku Clintonova prvního volebního období ve funkci presidenta, je nebožtík Vincent Foster pro Clintonovo vyšetřování důležitý ještě jednou věcí, i když sám o ní za svého života neměl tušení. Vedle Debory Gornham, měl Vincent Foster ještě jednu sekretářku, a její jméno se po jeho smrti stalo jedním z klíčových jmen Clintonova vyšetřování. Její jméno bylo Linda Tripp. Zapamatujte si jí, bude brzy klíčovou osobností celé aféry.

Willam a Hillary Clintonovi vypovídali, že se sami nedopustili ničeho nezákonného, o žádné z mnoha protizákonných transakcí jejich firmy nevěděli, a všechny dokumenty k případu jsou ztracené. Část písemností firmy Whitewater Development, které dokumentovaly vztah manželů Clintonových k podezřelým transakcím, a byly po jejich výpovědi považovány za ztracené, byly nalezeny r. 1996 v Bílém domě.

Vzhledem k množství nevysvětlených okolností případu, a jejich vztahu k presidentovi a první dámě, byl potom, co někteří úředníci Clintonovy administrace byli obviněni z křivé přísahy, Zvláštní žalobce Kenneth Starr v roce 1998 zmocněn Clintonovou generální prokurátorkou Janet Reno k rozšíření vyšetřování i na jiné další možné přestupku a trestné činy, kromě těch, které se přímo dotýkaly případu Whitewater.

Vraťme se nyní zpět k případu Pauly Jones a Clintonovu obvinění ze sexuálního harassmentu. Jedním z dokumentů, které byly předloženy právními zástupci žalobkyně byl affidavit Kathleen Willey, bývalé dobrovolné (neplacené) pracovnice Bílého domu, která rovněž obvinila presidenta Clintona z téhož přestupku. Díky tomuto případu musel Zvláštní žalobce Kenneth Starr rozšířit vyšetřování i na přípdy údajného sexuálního harassmentu v Bílém domě. O případu Kathleen Willey se právníci Pauly Jonesové dozvěděli od její přítelkyně, Lindy Trippové. Ta byla mezitím přeložena z Bílého domu do Pentagonu, kde se spřátelila s další bývalou zaměstnankyní Clintonova Bílého domu, Monikou Lewinskou. Monika se Lině Trippové pochlubila svou aférou s presidentam. Linda Tripp o případu hovořila s novinářkou Lucienne Goldberg. Ta jí poradila, aby hovory s Monikou Lewinskou nahrávala. Monika byla dost hovorná, Linda Tripp nahrála během jednoho roku celkem 17 hodin rozhovorů.

V prosinci 1997 byli právníci Pauly Jonesové anonymně upozorněni na další ženu v Clintonově životě, Moniku Lewinskou. Lewinská byla předvolána k výpovědi, před svou výpovědí se sešla s Clintonem a jeho právníka a (jak se později ukázalo) na pokyn Clintonova přítele a právního zástupce Vernona Jordana celou aféru pod přísahou popřela.

V prosinci Linda Tripp informuje Úřad Zvláštního žalobce o nahraných konverzacích s Monikou Lewinskou. Tím dochází ke konvergenci všech do té doby na sobě nezávislých afér, aféry Pauly Jones, aféry Whitewater a aféry Moniky Lewinské.

Po porovnání affidavitu Moniky Lewinské a obsahu nahraných konverzací bylo Starrovým vyšetřovatelům jasné, že Monikia Lewinská se dopustila trestného činu křivé přísahy. Zároveň je tím vrženo podezření ze stejnného trestného činu na samotného presidenta, který ve vlastní písemné výpovědi 16.1.1998 sexuální styky s Lewinskou rovněž popřel.

Tentýž den FBI a úřad státního zástupce ve Washingtonu kontaktuje Moniku Lewinskou, a nabízí jí imunitu před trestním stíháním výměnou za pravdivou výpověď. Kenneth Starr, dostává autorizaci Generální prokurátorky Janet Renové k dalšímu rozšíření vyšetřování o podezřelé presidentovy výpovědi v případě Pauly Jones. Její případ 1. dubna 1998 končí Clintonovým vítězstvím, na základě jeho místopřísežných affiodavitů soudkyně Susan Webberová konstatuje, že vzhledem k nedostaku přímých důkazů a Clintonova popření viny a popření dalších svědeckých výpovědí a affidavitů, není dostatek důkazů pro jeho odsouzení.

"Spin doctor" na scéně


V této fázi na scénu vchází James Carville.

V červnu zahajuje Úřad Zvláštního žalobce řízení tzv. Grand Jury, které v americkém soudním systému určuje, zda byl spáchán trestný čin, a případně nude li někdo "indicted", to je obžalován. President Clinton byl předvolán k výpovědi. Ve své výpovědi překvapivě přiznal, že lhal o svém vztahu s Monikou Lewinskou, a později tentýž den se v televizi objevilo jeho silně emotivní vystoupení, kde žádal americký lid o odpuštění tohoto "sexuálního prohřešku proti dobrým mravům".

Každý den večer se v televizních zpravodajských a diskusních pořadech objeval James Carville.Pečlivě vybíral takové programy, které moderovali Clintonovi podpůrci, v nepopulárnějším, Geraldo Rivera Show byl hostem téměř denně. I další hosté byli vybíráni velmi pečlivě, velmi často byl zván reverend Jerry Falwell, známý konzervativec a křesťanský fundamentalista. Tematicky se pořady zabývaly neposlednějším vývojem aféry, a byly vedeny principem zdůrazňování sexuálních skandálů a ignorováním nebo trivializaci dalších vážných podezření a obvinění, Whitewater aféra a jiná podezření nebyla téměř nikdy zmiňována, a diskuse byly zajímavé tím, jak se Clintonovi nejznámější přívrženci, Carville a Rivera, téměř vyžívali v grafických popisech Clintonových sex skandálů. Jejich protagonistky byly představovány divákům jako v bulvárním magazínu. Pořady se omezovalyí a soustřeďovaly na tento aspekt Clintonova jednání, a téměř vždy končily tím, že se Rivera, nebo moderátor jiného pořadu, ptal reverenda Falwella, či jiného populárního klerika na jeho názor, který byl samozřejmě přísně odsuzující, a zároveň z něho bylo cítit to, co je křesťanským reverendům vlastní, vůle k odpuštění. Clinton je hříšník, ale vzhledem k tomu, že svých hříchů lituje, mělo by mu být jeho chování odpuštěno. Málo kdy dostal reverend šanci se vyjádřit k jinému aspektu případu, panové Carville nebo Rivera byli vždy pohotově připraveni s dalším "odhalením" a další lamentaci nad ubohým hříšníkem Clintonem, doprovázeným povzdechy nad tím, jak se mohl tak populární a dobrý president takto spustit. Při byly denně divákům zdůrazňovány všechny skutečné i imaginární úspěchy Clintonovay administrativy, a jeho protivníci, a ti, kteří se snažily poukázat na další a daleko více závažné prvky Clintonových afér, byli portrétováni jako zkostnatělí, konzervativní a netolerantní sexuální pokrytci, kteří špiní dobrého presidenta pro jeho drobné sexuální prohřešky.

Zvláštní vyšetřovatel Kenneth Starr se stal zvláště oblíbeným tečem Carvillovy kampaně. Jeho vlastní charakter byl zpochybňován, a byl obviňován z toho, že se chce Presidenta Clintona zničit obviněními sexuálního charakteru. Je to samozřejmě nesmysl, Starr vyšetřoval křivou přísahu v soudním případu harassmentu, případ křivé přísahy v případě sexuálního charakteru, a vyčítat mu, že popisuje sexuální situace které v případu nastaly, aby obvinění prokázal, je stejně scestné, jako obviňovat policistu který vyšetřuje případ znásilnění, protože v jeho popisu činu je kladen důraz na zvrhlé a násilné pachatelovo jednání, z úchylné zvrhlosti.

Carvile dosáhl opět neuvěřitelného úspěchu. Veřejnost, která byla na začátku vyšetřování šokována rozsahem podezřelých hospodářských aktivit presidenta Clintona a jeho partnerů a společníků, díky jeho kampani naprosto zapoměla na její podstatu, a rozdělila se na dva přibližně stejné velké tábory podle své ochoty odpustit či neodpustit populárnímu presidentu jeho sexuální aktivitu. James Carville dosáhl toho, že z původních kriminálních a etických podezření proti Clintonovi se stal sexuální skandál.

Vyšetřování presidenta Clintona pro podezření z křivé přísahy a dalších trestných činů mezitím pokračovalo, a v září 1998 byl Zvláštní žalobce Starr dostatečně přesvědčen o jeho průkaznosti, aby o něm,a dalších dostatečně prokázaných důvodných podezřeních podal zprávu Výboru pro spravedlnost (House Judiciary Committee) Sněmovny reprezentantů Kongresu. Zpráva, která měla 445 stran, zdůvodňovala čtyři přestupky a trestné činy, které Starr považoval za dostatečně prokázané a dostatečně vážné, aby Sněmovna reprezentantů zahájila řízení pro impeachment (obžalobu) presidenta Clintona. Ani jeden se netýkal žádného přestupku sexuální povahy, byly to křivá přísaha v soudním procesu, překážení výkonu spravedlnosti, ovlivňování svědků a zneužití autority veřejného činitele. Přesto by se ze zpráv v amerického i světového tisku mohlo zdát, že Clinton byl Zvláštním žalobcem obviněn ze sexuálních prohřešků. Kampaň se povedla, případ se dostal na zcela jinou rovinu, a vyšetřování trestných činů bylo presentováno a velkou částí veřejnosti vnímáno, jako vyšetřování soukromého života guvernéra a presidenta Clintona. Měla vliv i na jednání Sněmovny representantů o impeachmentu (obžalobě) presidenta a na soud v Senátu.

Sněmovna odhlasovala obžalobu pro dva ze čtyř Zvláštním žalobcem Starrem naznačených trestných činů. Prvním byla křivá přísaha, lživá a zavádějící výpověď před Grand Jury v případě případu Pauly Jones. Druhým bylo překážení výkonu spravedlosti, zakrývání skutečností a utajování evidence v témže případě.

Křivá přísaha je jedním z nejváznějších trestných činů ameických trestních zákoníků. Trestní zákoníky stanovují za křivou přísahu ve výpovědi před soudem vice než deset let vězení. Vina Jamese Clintona byla prokázaná a nebyla v soudním řízení před Senátem zpochybněna. Byla ale trivializována, šlo o pouhý "gentlemanský" prohřešek, a Clinton se jen vyhýbal přiznání svých morálních poklesků, nešlo tedy o "křivou přísahu" v pravém slova smyslu, Clintonovi oponenti jen slepě lpí na "liteře" zákona, a ignorují jeho "ducha". Duchem zákona je ale v tomto případě myšlenka, že soudní proces, je zárukou ústavní čistoty a dostupnosti spravedlnosti, a chrání občany před křivým svědectvím, které by zcela zneschopnilo výkon spravedlnosti.

Zcela zapomenut byl fakt, že president svou křivou výpovědí odepřel spravedlnost americké občance Paule Jones, a způsobil jí tím přímou škodu. Dokonce i presidentská přísaha zavazuje presidenta k tomu, aby byl ochráncem a garantem právě těch práv, které tak hrubě porušil.

Demokratičtí poslanci a senátoři, z nichž více než třicet procent mělo na začátku vyšetřování názor, že Clinton by měl pod tíhou a vážností obvinění sám odstoupit, nakonec hlasovali jednomyslně proti jeho obžalobě Sněmovnou reprezentantů, a odsouzení Senátem.

Soud v Senátu Clinton vyhrál. Ze sta senátorů volilo pro Clintona v prvním bodě obžaloby 55 a ve druhém 50. Obžaloba tak ani v jednom bodu nezískala potřebnou většinu. Následkem politizace případu byla další činnost Starrova úřadu zcela paralyzována, a vyšetřování skončilo bez výsledků. Starr resignoval v říjnu 1999, a jeho nástupce, Robert W. Ray, v září 2000 ukončil činnost úřadu a vyšetřování aféry Whitewater pro nedostatek důkazů. Krátce před koncem svého volebního období Clinton omilostnil svou partnerku a přítelkyni Susan McDougallovou (její manžel, James McDougall mezitím zemřel). Případ záhadné smrti Vincenta Fostera nebyl nikdy vyřešen.

Federální soudkyně Susan Webber Wright ukončila řízení v případě Pauly Jones pro nedostatek důkazů. Její právníci se odvolali, a případ byl nakonec řešen mimosoudně, Clinton jí zaplatil 850 000 dolarů..

Zvratem ve vyšetřování byl vstup Jamese Carvilla a jím řízená kampaň. Téměř okamžitě po jejím zahájení došlo ke změně presidentova postoje, tam, kde se dříve tvrdě bránil, a používal ke své obraně všechna presidentská privilegia, náhle změnil taktiku, a tam, kde šlo o jeho sexuální výstřelky se stal kajícím hříšníkem, kromě přiznával vše co přímo nehrozilo trestním stíháním, a spolupracoval se soudem i s komisí Kongresu. To se ovšem týkalo jen případu Pauly Jones a i tam rychle zaplatil, aby případ nebyl znovu otevřen. V ostatních věcech se jeho stanovisko nezměnilo, o ničem nevěděl, ničeho se nedopustil, vše je jen politickým spiknutím pravice.

Jeho spolupráce, a synchronizovaná PR kampaň Jamese Carvilla vedla k tomu, že případ Whitewater nebyl nikdy uspokojivě vyšetřen. Po dokumentaci počátečních čtyř možných bodů obžaloby byl Kenneth Starr nucen podat zprávu výboru Sněmovny pro spravedlnost, a členové výboru nečekali na další vyšetřování v ostatních bodech, a příliš ukvapeně, pod tlakem medií a veřejnosti, a pod silným politickým tlakem svých stran, navrhli Sněmovně zahájení procesu impeachmentu.

James Carville a jeho kritici


O svém politickém stylu James Carville říká: "Politika se dělá nejlépe, když máte viditelného konkrétního nepřítele. Když jeden zmizí, musíte si okamžitě vytvořit nového."

"James žije na hranici mezi genialitou a šílenstvím," řekl o něm poradce Clintonova Bílého domu Paul Begala, jeho bývalý obchodní partner. "Teď, kdy se stal slavným a bohatým, je excentrikem. Já si ho pamatuji ještě když byl jenom bláznem."

Carville je typickým a nejúpěšnějším americkým "spin doctorem". Kromě krátké doby na začátku Clintonova presidentsví (byl členem týmu, který připravoval přechod ke Clintonově administrativě) nebyl zaměstnancem Bílého domu. Jeho blízkost k presidentovi (byl s ním po celou dobu Clintonova prezidentství v kontaktu několikrát týdně) a jeho osobní smysl pro media a politiku jej ale udělaly neoficiálním Clintonovým mluvčím a oblíbeným zdrojem zpravodajských relací a ještě více vyhledávaným hostm diskusních pořadů. Clinton v něm měl nejen skvělého rádce, ale i něco co je pro politika luxusem, skvělého tlumočníka Clintonových názorů, při čemž Clintonovi vždy zůstávala možnost se od svého "hlasu" distancovat, Carville je konec konců jen soukromá osoba, a má právo na vlastní názory.

Carvillovi oponenti považují překvapivé obraty Jamese Carvilla za cílenou a promyšlenou strategii. Jistě nebylo jen náhodou, že hned na počátku slavného Clintonova sexuálního skandálu, který fakticky znemožnil a ukončil vyšetřování ve věci Whitewater, byl článek Jamese Carvilla, který jí vyprovokoval k podání žaloby. Ano byl to ten článek o "couře z trailer parku". James Carville stál v pozadí od začátku do konce procesu, který změnil charakter Clintonových obvinění.

"Sex a nic než sex, to je vše o co tady jde", říkal Carville na začátku aféry Pauly Jones a Moniky Lewinské každému, kdo byl ochoten naslouchat. Lze si jen těžko představit, že takové zjednodušení a zkreslení mohlo mít takový dopad na media a jejich vnímání Clintonova vyšetřování. A přeci právě to se stalo, Carvillova strategie dokázala ovlivnit takzvaná "seriozní" media do takové míry, že původní předmět vyšetřování byl zcela zapomenut.Bylo by škoda, kdyby zapomenut zůstal i autor a přední mediální hvězda této strategie, "spin doctor" číslo jedna, James Carville..

Jen pro zajímavost, James Carville má i české kontakty. V roce 1996 si zahrál ve filmu Miloše Formana "People vs. Larry Flint". Je to jeho jediné spojení s Českou republikou?

Tomáš Haas, thaas@rogers.com

4. května 2003